Kulový blesk

24. srpna 2010 v 19:48 | Smiley Misha |  Zbyteček
CO JE  KULOVÝ BLESK?
(výběr hypotéz)
• optický klam
• reakce oka na oslnění čárovým bleskem
•  noční pták, pokrytý světélkujícími látkami z trouchnivého dřeva
•  světélkující shluk prachu, plynu, vodních par apod.
• koule bahenního plynu pohyblivý Eliášův oheň
• čárový blesk, který nezasáhl cíl jev vzniklý srážkou dvou
   čárových blesků
• hořící koule vodíku a kyslíku, případně
   i kosmického prachu malý kulový kondenzátor
• přírodní jaderný reaktor
• kousek plazmatu ze Slunce
• koule plazmatu pozemského původu
• rotující plazmový vír
• část bouřkového mraku
• jev vyvolaný částicemi z antihmoty
• elektrizovaná vodní bublina
• vír prachových částic a vybuzených plynů
• vířící klubko elektronů
• prstenec supravodivé látky
• plyn stlačený do kovového stavu
• zářící část tichého výboje mezi oblakem a zemí
• jev napájený krátkými
  elektromagnetickými vlnami
• klastr - chumáč z iontů, obalených molekulami vody
• kulový útvar tvořený uhlíkovou kostrou s přivěšenými ionty a atomy ozónu


NĚKTERÉ VLASTNOSTI KULOVÝCH BLESKŮ
Objevují se obvykle v létě,  nejčastěji v červenci a srpnu, převážně v souvislosti s bouří. Jsou však známé i případy kulových blesků, které se objevily za jasného počasí. Mají většinou kulový tvar, jen zřídka protáhlý, hruškovitý či jiný. Jejich velikost se nejčastěji pohybuje od 10 do 50 cm v průměru. Převažují blesky žluté, bílé, oranžové a červené; menší část je modrá, fialová nebo zelená. Tyto modrofialové objekty se někdy považují za jiný druh kulového blesku. Doba trvání kulových blesků je velmi proměnlivá. Blesky trvající déle než minutu jsou však výjimkou. V naprosté většině případů se koule pohybují vodorovně, plavně a malou rychlostí; vydávají syčivý zvuk, nesálají do svého okolí teplo a nezahřívají vzduch. Více než polovina blesků zaniká výbuchem, třetina tiše zhasne, zbytek se rozpadne na menší části a rozptýlí. Po zániku blesku je obvykle cítit vůně ozónu.

Stále záhadný kulový blesk 
Frederik Velinský (21. 11. 2003) 
Má ty nejpodivuhodnější vlastnosti; tak zvláštní, že se někteří vědci s jeho existencí nedokázali smířit a odkázali jej do sféry optických klamů. Jiným nedají spát a přicházejí s novými teoriemi. Jednou z nich je i teorie o křemíkovém původu kulového blesku.
Jsou zaznamenány tisíce svědectví o setkáních s kulovými blesky, mnohdy značně fantastická. Kulový blesk  se objevuje nečekaně a trvá jen chvíli. I proto jsme zatím neměli šanci zjistit, jak a proč vlastně vzniká. Někdy se chová způsobně, jindy napáchá nedozírné škody; dokáže i zabít. Traduje se, že jeho obětí se před 250 lety stal i fyzik Georg Wilhelm Richmann.
Kulový blesk v roli ničitele
I od nás je známá více než stovka setkání s kulovým bleskem; některá svědectví jsou poměrně čerstvá. 27. května 1996 se v Huti u Pěnčína na Jablonecku před bouří zjevila nad vysokou borovicí bleděmodrá koule, vyzařující dlouhé modré paprsky. Chvíli se trhaně pohybovala, pak vybuchla a rozštípla borovici odshora až dolů. V nedalekém domě současně vyšlehly z rádia a televize blesky a elektrické zásuvky vyletěly ze zdi jako zátky od šampaňského. Sedícího muže výbuch odhodil i s křeslem, ale neublížil mu. Ve vzduchu se pak ještě chvíli vznášel čpavý zápach a vůně ozónu. V květnu roku 2002 vyděsil kulový blesk obyvatele domu v Praze 6. Temně červená, jakoby ohnivá koule o průměru šedesáti centimetrů, obklopená oranžovou září, proletěla střechou, zařádila si na půdě, aniž cokoliv zapálila, poškodila komín a nakonec vyhodila pojistky. Utrpěly jen elektrospotřebiče... Druhý srpnový víkend téhož roku navštívil kulový blesk stáj v Kameničce na Jihlavsku; rozbil lampu, vypálil elektrický rozvod, přerazil vodovodní trubku a pak explodoval u kamenné zdi, do níž vyhloubil díru o průměru deseti centimetrů. Stáj byla v té době naštěstí prázdná... Kulový blesk dokáže vskutku podivuhodné věci. Proniká nepatrnými skulinami, provrtá se sklem. Projde kupou sena a nezapálí ji, a vzápětí exploduje, pozabíjí ve stáji dobytek a roztaví kovový plot. Shodí ze stěn obrazy, omítku ohobluje až na cihly a pak vyletí komínem. Vyvaří vodu z nádoby, pohybuje se proti větru, šokovanému svědkovi rozbije v ruce porcelánový šálek. Jsou zaznamenány případy, kdy se kulový blesk dotkl člověka, aniž mu ublížil.
Koule plná energie
Naprostá většina svědectví o kulovém blesku pochází samozřejmě od laiků. Skutečné vědce, kteří kulový blesk na vlastní oči viděli, můžete spočítat na prstech. Traduje se, že prvním z nich byl jednoho letního dne roku 1753 ruský fyzik německého původu Georg Wilhelm Richmann - setkání s kulovým bleskem ho však stálo život. Richmann studoval atmosférickou elektřinu a na střeše laboratoře měl instalovaný neuzemněný hromosvod, který spojovaly izolované kovové vodiče s elektrometrem uvnitř laboratoře.
V osudný den za suché letní bouře pozoroval Richmann ukazatel přístroje, když náhle z prutu bez jakéhokoliv doteku vyšlo bleděmodré ohnivé klubko velikosti lidské pěsti a pohybovalo se přímo k čelu pana profesora. Ten v téže chvíli nevydav ani hlásky padl naznak na truhlici, která stála za ním... Současně se ozval zvuk, jako by bylo vystřeleno z menšího děla, popsal své dojmy z nešťastné události svědek, rytecký mistr Sokolov. V místnosti se současně zastavily hodiny, z jedněch dveří byly vyrvány třísky a druhé výbuch vyrazil úplně. Později se našli svědkové, kteří viděli kulový blesk připlout zvenčí ke kovové tyči Richmannova hromosvodu.
V březnu roku 1963 letěl profesor R. C. Jennison za bouře letadlem z New Yorku do Washingtonu. Náhle se z pilotní kabiny vynořila zářící koule o průměru asi dvaceti centimetrů a proplula uličkou mezi sedadly - Jennisona minula asi v půlmetrové vzdálenosti.
Ještě větší štěstí měl 23. srpna 1965 ruský chemik M. T. Dmitrijev při táboření na břehu řeky Oněgy. Stan si postavil na konci připoutaného voru, který v dlouhém oblouku zasahoval do říčního toku; pršelo, a tak se ukryl ve stanu. Náhle někde poblíž udeřil blesk. Dmitrijev vyhlédl ven a spatřil svítící kouli, která plula směrem k němu a držela se přitom nad obloukem
voru. Měla bílé jádro, obklopené fialovou září, při letu vydávala praskavý zvuk a nechávala za sebou namodralou stopu čpavého dýmu. Nad stanem se blesk zastavil a pak zamířil k lesu. Přitom několikrát poskočil a zasršel jako elektrická svářečka, pak tiše vyhasl. Dmitrijev odebral ze stopy blesku vzorky vzduchu, určil koncentraci ozónu a oxidu dusičitého a poté odhadl teplotu a celkovou zásobu energie blesku - na 14 000 stupňů a 530 joulů.
Záhada stále láká
Se záhadou kulového blesku se moderní věda potýká od samých počátků. Jen menšina vědců jeho existenci naprosto odmítla. Zato obvykle platilo, že pokud fyzikové objevili nějaký nový jev, hned zkoumali, zda by právě on nemohl vysvětlit podstatu kulového blesku. Postupně tak vznikly stovky nejrůznějších teorií, více či méně důmyslných. Nejzajímavější z nich jsou zřejmě ty, které kulový blesk vysvětlují jako kouli horkého ionizovaného vzduchu, tedy plazmatu. Muselo by jít o plazma velmi neobvyklé. Není totiž jasné, co by takovou plazmovou kouli drželo pohromadě a čím by byla izolována od okolního vzduchu, aby okamžitě nezanikla. Záhadou také je, co by plazmovou kouli udrželo u země, aby se jako každý jiný horký plyn okamžitě nevznesla vzhůru -to kulové blesky nedělají. Teoreticky by tomu mohly zabránit nějaké těžší makroskopické částečky prachu nebo sazí, molekuly vody, případně ledové krystalky, na  které by se elektrony a ionty »nalepily« a plynovou kouli kulového blesku vyvážily.
Koule plazmy, nebo elektrický výboj?
Řeší se také otázka, zda je kulový blesk autonomní objekt, kterýsi nese všechnu energii s sebou, a nebo jestli je odněkud napájen. Objevily se teorie, že kulový blesk je zářící část tichého výboje mezi oblakem a zemí, která se pohybuje spolu se siločarami elektrického pole, z něhož čerpá energii. Podle ruského fyzika Kapicy je zase kulový blesk napájen krátkými elektromagnetickými vlnami, vytvářejícími za bouře jakési uzly a kmity, kde je intenzita vln vyšší. Právě v takových uzlových bodech možná vznikají kulové blesky.
Záhadná přeměna křemíku
S novou teorií přišli vědci John Abrahamson a James Dinnis z Nového Zélandu. Ti ze zamysleli nad skutečností, že kulový blesk se objevuje i v relativně klidném počasí, kdy široko daleko není po bouři nebo elektrických výbojích ani potuchy. Celé tajemství prý spočívá v chemických reakcích křemíku a vysoké teploty. Spouštěcím mechanismem může být sice úder blesku do země, ale pak následuje reakce, při které ztrácí křemík, tvořící více než čtvrtinu zemské kůry, svoji stabilitu. Uvolní se oblak křemíkové páry, který se stále nabaluje v jakýsi chuchvalec. Ten přirovnávají vědci k chuchvalci cukrové vaty. Pak může putovat takováto koule křemíkové vaty o velikosti fotbalového míče i na dlouhé vzdálenosti a při náhlém okysličení dojde k prudké chemické reakci, při níž vzniká světlo. To může být chladné, ale plné energie, takže dochází k oněm destruktivním účinkům kulového blesku.
Kulový blesk odolává
Problém teorií o kulovém blesku spočívá v tom, že se žádnou z nich až dosud nepodařilo prakticky ověřit. Ještě nikdo nevyrobil kulový blesk uměle - jen americký inženýr a rodilý Srb Nikola Tesla to prý dokázal během svých pokusů s vysokofrekvenčními elektrickými výboji. Jak, to nevíme. Vědci mají sice k dispozici originály Teslových s záznamů, vyrobit kulové blesky však podle nich nesvedli. Záhada kulového blesku proto trvá dál... Je to jakási třináctá komnata fyziky a nikdo neví, jaké tajemství se v ní  skrývá. Tušíme však, že by nás mohlo a dokonce mělo hodně zajímat.                       





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama